Sochařská výzdoba
Na fasádě budovy Gymnázia Botičská jsou vzácné sochy od J. V. Myslbeka. Jedná se o čtyři alegorické sochy charitativních pracovníků a sousoší složené ze tří soch a znaku »Praha ochraňuje chudé«. Tento motiv je zde proto, že budova byla stavěna pro potřeby chudobince.
Sochy z hořického pískovce pocházejí z roku 1882, z doby stavby budovy gymnázia. Výška soch je 230 cm, sousoší má rozměry 350×350 cm. Sochy charitativních pracovníků na tabulkách a štítech nesou texty skutků křesťanského milosrdenství a byly původně zlaceny.
Poslední oprava byla v roce 2009. Firma provedla čištění, injektáže trhlin a zatmelení tmely na minerální bázi. Při předchozí opravě v roce 1981 byly opravy provedeny epoxidovou pryskyřií.
Jak to ale doopravdy bylo s Myslbekovým sousoším, to se dozvídáme z monografie o jeho životě a díle z roku 1942, jejíž textovou část napsal Vojtěch Volavka:
„Teprve v roce 1881 přichází první veřejná objednávka: Sochařská výzdoba městského chudobince na Slupi. Byla mu zadána roku 1881 a provedl ji během prací na Oddanosti. Skupina Prahy, umístěná na jižním průčelí rizalitu chudobince, byla osazena roku 1883. Trojúhelníkové schema vlastní skupiny připomene sice ještě soutěžní návrhy Dramatu a Opery, ale je už slohově jednotnější. Myslbek je tu už po své cestě do Paříže a s jejími ozvuky se tu setkáváme jak v nenuceném vykomponování celé skupiny, tak v realistických detailech vedlejších postav. Chuďas v pravém koutu kompozice je figurou až naturalistickou. Alegorie Prahy se v draperii, jak jsme se již zmínili, v lecčems také opírá o Dobročinnost Duboisovu. Celkem je to pak alegorie dost neosobní, která nemá na př. ani onu tklivě pražskou notu soudobých pražských alegorií alšovských.
Zajímavější – snad proto, že je lépe známe i ze zachovalých modelů, než špatně přístupnou skupinu Prahy – jsou sochy dvou štítonošek a štítonošů z průčelí chudobince. Jsou to opět ryze dekorativní figury, umístěné zde proto, aby nesly štíty, na nichž jsou vepsány citáty z bible: Žíznil jsem a dali jste mi píti, Neboť jsem lačněl a dali jste mi jíst,. Nuzné a pocestné uveď do domu svého a Nah jsem byl a přioděli jste mě. Než v těchto čtyřech dekorativních sochách jako by u Myslbeka hranil nový lidský typ, který nabude v jeho dalším díle velké důležitosti. Ačkoliv jsou ve svých řízách i postojích protějškově, dekorativně komponované, jsou jejich hlavy velmi individuální a ve výrazech obličejů přitažlivé. Jak nás to opět překvapí, uvědomíme-li si, že jejich tváře nebyly vlastně, vysoko na domovní fasádě, divákovu pohledu ani určeny! Štítonošky mají na hlavě zavinutí ne nepodobné selskému šátku, štítonoši pak hustý vlas, převázaný stužkou tak, že vzpomeneme první Oddanosti a malé sošky Záboje. Myslbek se tu znovu vrací, v detailech i v celkovém pojetí, k odkazu Mánesovu. Je to sochařská idealizace českého lidu, a to s oběma svými stránkami, typickými pro tvorbu kdysi Mánesovu. Bájesloví a lidovost se tu znovu sdružují podle zákonů romantických, ovlivněných však již zásahem francouzské zmalebněné klasičnosti …
A lze říci, že se tu novoromantický ideál podařilo – byť v rámci ryze dekorativní úlohy – na první ráz šťastně uchopit. Všechny čtyři postavy jsou velmi svěží, dívky nepostrádají líbeznosti a jsou obestřeny jakýmsi selským půvabem, štítonoše pak nadal umělec mírnou dávkou mladické sveřeposti, idealizované poněkud antikou. V historické posloupnosti a v růstu Myslbekova díla se jeví jako prolog romantické symfonie, již umělec uskutečnil v sochařské výzdobě bývalého Palackého mostu.“
